NÁŠ ZAKLADATEL

Životopis blahoslaveného Jakuba Alberioneho

Jakub Alberione se narodil 4. dubna 1884 v San Lorenzo di Fossano (Provincie Cuneo, Itálie), malé vesnici pod úpatím piemontských Alp. Byl v pořadí pátý syn rolnické rodiny. Ve skutečnosti se dům, ve kterém se narodil, nacházel mimo venkovské osídlení, uprostřed polí a mokrých luk. Jakub byl pokřtěn hned druhý den, protože se narodil ve špatném zdravotním stavu a hluboce věřící rodiče měli strach, že jej ztratí.

Materiální podmínky, v nichž rostl, nebyly nejlepší. Poslední desetiletí devatenáctého století byla pro rolníky zvláště obtížná. Byli obvykle jenom zaměstnáni bohatými feudály nebo někým, kdo vlastnil půdu. Také rodiče Jakuba byli jenom zaměstnaní. Tato situace byla spojena s tvrdou práci a chudobou, což ovlivnilo osobnost a sílu Jakubova ducha, která se potom projevila v jeho dalším životě. V rodině se mu dostalo první výchovy k čestnému a pracovitému životu. Spíše než slovy se tak dělo příkladem rodičů, každodenní modlitbou, prací a návštěvami kostela. Není tedy náhoda, že otec Alberione, energický vychovatel, vždycky spojoval slovní výzvu s osobním příkladem. Právě tato shoda byla jedním ze stimulů, které nejvíce zasahovaly a přitahovaly jeho duchovní syny.

1. Alberione giovane kopie

Budu knězem

S ohledem na jeho křehké zdraví se mu dostalo pozorné, ale důsledné výchovy. První popud, aby se stal knězem, dostal v 6 letech. O. Alberione o tom vypravuje ve svých vzpomínkách, kdy na otázku své milované učitelky Rosiny Cardony, čím chce být v budoucnu, k údivu svých spolužáku odpověděl: „Budu knězem“. A vzpomíná dál: „Předtím jsem cítil jen jakousi zmatenou, zastřenou tendenci v koutku duše, která zůstávala bez výsledků. Od toho dne mi začali spolužáci a sourozenci říkat «otče», někdy, aby mne pozlobili, a jindy, aby mne upozornili na povinnosti. Mělo to na mne pozitivní vliv: moje studium, citění, smyšlení, chování, dokonce i odpočinek dostaly tento směr. Doma se začali zajímat o věci, které se týkaly mého cíle, což mne zachránilo od mnohých nebezpečí. Od onoho dne se zdálo, že mne všechno posiluje v mém rozhodnutí. Zdůrazňuji, že to bylo plodem modliteb a starostlivosti mé vynikající matky, která mne zvláštním způsobem střežila, a také oné učitelky, jež neustále prosila Pána, aby se některý z jejích žáků stal knězem. Vzdávám za to Pánu díky.“

Jakub byl už od dětství zvlášť otevřen pro Boží záležitosti. Z toho důvodu ho farář vzal proti tehdějším zvyklostem dříve než jeho spolužáky k prvnímu svatému přijímání. Jakubovi bylo teprve 8 let. V témže věku se Jakub začal zajímat o Dílo svatého dětství, pomáhající dětem v misijních oblastech. Modlil se s ostatními dětmi za tento úmysl, pořádal sbírky a vášnivě četl o dobrodružstvích misionářů. Rozhoříval se v něm plamen misionářského zápalu, který ho pak měl spalovat celý život. S věkem bylo jeho povolání stále jasnější a rozhodnější. Ačkoli pro tak chudou rodinu, jakou představovali Alberionovi, nebylo snadnou obětí udržet syna v semináří, rozhodli se pomoci svému synu uskutečnit jeho touhu.

2. Alberione James

Dne 25. října 1896 Jakub vstoupil do semináře v městě Bra. Naněštěstí po čtyřech letech, 7. dubna 1900, byl poslán zpátky domů, aniž by dokončil školní rok. Později sám o. Alberione tento fakt zmiňuje: „Vím o zlu, které působí některé knihy..., zachránila mne Panna Maria“. Mladý Alberione odtržený od semináře prožival těžké období, ale jeho farář G. B. Montersino mu pomáhal a už v létě ho představil v semináři v Albě. Tam byl v říjnu 1900 přijat a zařazen mezi studenty lycea, ale musel se vzdát kleriky, dokud se neprokázalo, že kněžskému životu nic nestojí v cestě. V semináři v Albě našel Jakub svého ideálního duchovního průvodce, kanovníka Francesca Chiesu. Zcela se svěřil jeho vedení a inspiroval se jím jako modelem kněžského života. Kanovník Chiesa ho doprovázel od prvních kroků a i nadále, dlouho a moudře, až do své smrti.

Pracovat pro spásu lidí

Krátce po vstupu do semináře v Albě, zažil šestnáctiletý Jakub nezapomenutelnou noc: během noční Adorace Nejsvětější Svátosti, tehdy obdržel od eucharistického Ježíše světlo, které mu naznačilo směr jeho života a díla. Po letech o tom vypravuje takto: „Cítil jsem se do hlouby duše povinen připravit se na to, abych vykonal něco pro Pána a pro lidi nového století, ve kterém budu žít. Byl jsem si jasně vědom své nedostatečnosti, ale zároveň jsem cítil pravdivost Ježíšových slov: Jsem s vámi až do konce světa v eucharistii, a pochopil jsem, že Nejsvětější Svátost mi může být světlem, pokrmem, útěchou a pomocí k vítězství nad zlem. Bloudil jsem myslí v budoucnosti a zdálo se mi, že v novém století musí velké duše pocítit to, co jsem cítil i já, a že spojí-li se, bude se moci uskutečnit to, co Toniolo tak často opakoval: Spojte se, jestli vás nepřítel najde osamělé, zničí vás jednoho po druhém. (...) Eucharistie, evangelium, papež, nové století..., potřeba nových apoštolů, to vše se mi zarývalo do mysli i do srdce a ovládalo pak stále mé myšlenky, modlitbu, práci na sobě samém i mé cíle. Citíl jsem se povinen sloužit církvi, lidem nového století, a spolupracovat s ostaními..., a tato idea, zprvu velmi zmatená, se mi vyjasňovala a s lety nabývala na konkrétnosti“. O tom, jak silná byla tato zkušenost a co musela vnést do osoby mladého Jakuba svědčí reakce jednoho ze seminaristů, který ho uviděl na druhý den ráno a neskrýval své překvapení, protože Jakub vypadal proměněn. Ve skutečnosti to byla rozhodující noc a právě tehdy se zrodila Rodina svatého Pavla, i když instituty vznikaly postupně a v průběhu mnoha let (Rodina svatého Pavla).

Alberione 02

Několik let po založení prvního institutu o. Alberione cítil břemeno zodpovědnosti za poslání svěřené mu Pánem a rozhodl se učinit úkon plného odevzdání Bohu, aby všechno svěřil do Jeho rukou. Proto poprosil také své první spolupracovníky, aby spolu s ním uzavřeli smlouvu s Bohem, ve které se zavázali hledat pouze Boží slávu a pracovat jenom pro spásu lidí, zatímco Nejsvětější Trojice se zavázala udělit nově zformované řeholní rodině všechny milosti potřebné k naplnění poslání, pro které byla povolána, a znásobit plody její duchovní práce, studia, apoštolátu a chudoby. Tato modlitba, známá pod názvem „Tajemství úspěchu“, se stala zvláštní modlitbou všech členů Rodiny svatého Pavla (Modlitby - Ježíš Mistr: Tajemství úspěchu).

Boží dílo

Jakub Alberione nepochyboval o tom, že jeho dílo pochází od Boha a je Jím vytoužené. Napsal ve svých vzpomínkách: „Rodina svatého Pavla zakusila četná a jasná znamení, že Pán ji potřebuje“. Byl přesvědčen, že Bůh mu dal dobře definované poslání a on je jenom neschopným nástrojem pro jeho vyplnění. V červnu 1923, několik let po založení kongregace, vážně onemocněl tuberkulózou. Lekáří mu dáváli 18 až do 24 měsíců života. O. Alberione se sám o této nemoci zmiňuje: „Bojím se, že jsem se dopustil velké neprozřetelnosti: shromáždil jsem lidi, aby plnili nějaké posláním ale bylo zde riziko, že je opustím v půli cesty“. Na několik měsíců odjel do Benevella, vesničky v horách. Byly to velmi těžké měsíce, nejen proto, že ho nemoc nutila trávit dlouhé dny na lůžku ve vysokých horečkách, ale hlavně proto, že jej Bůh zkoušel. Cítil, že je čas naprosto důvěřovat Bohu, který ho volá k absolutní důvěře, k úplnému darování sebe i jakékoli věci. Byla to zkušenost naprosté pasivity potřebné k tomu, aby mohl zakusit radostnou přítomnost milosti. Po několika měsících se vskutku zázrakem zcela uzdravil, přes veškerá očekávání lékařů. Alberione přikládal toto uzdravení zásahu svatého Pavla.

Alberione 03

Od této doby také zdůrazňoval, že opravdový zakladatel není on, ale svatý Pavel a nařídil všem v Rodině svatého Pavla, aby apoštola narodů považovali za svého zakladatele. Krátce po tom uzdravení měl sen, ve kterém se mu zjevil Božský Mistr a ujistil ho o osudu čerstvě založeného institutu. O. Alberione o tom píše: „Ve snu jsem dostal odpověď. Ježíš Mistr řekl: «Nebojte se, Já jsem s vámi. Odtud chci přinašet světlo. Mějte kající srdce.» „Odtud“ vycházelo ze svatostánku a bylo tak důrazné, že jsem porozuměl, že od Něj, Mistra, dostaneme veškeré světlo... Od té chvíle stále víc všechno vycházelo ze svatostánku a směřovalo ke svatostánku“. Tento sen zanechal v otci Alberionovi tak hluboký dojem, že ihned odjel do Alby, aby si o něm propluvil s duchovním vůdcem, kanovníkem Chiesou. Dostal tuto odpověď: „Buď klidný. Ať se ti to zdálo nebo ne, to, co bylo řečeno, je svaté. Pokládej to za praktický program života a za světlo pro sebe i pro všechny členy“. Tato slova utvrdila Alberiona v tom, že pramenem, ze kterého všechno vychází je eucharistie. Eucharistická adorace se stane základnou paulínské zbožnosti a paulínského apoštolátu ve všech jeho formách. Od té doby jsou ve všech paulínských kaplích a kostelech poblíž svatostánku tato slova, které Božsky Mistr řekl Alberionemu ve snu. Jsou pečetí na smlouvě každého člena Rodiny svatého Pavla s Božským Mistrem.

Vycházet vstříc potřebám doby

Jakub Alberione věnoval zvláštní pozornost tomu, aby činnost institutů, které utvořil, vyhovovala potřebám doby. Díky jeho iniciativě vznikly četné časopisy, třeba: Vita Pastorale (1916), La Domenica (1921), Il Giornalino (1924) i Famiglia Cristiana (1931), což je i dnes katolický týdeník s největším nákladem na světě. Film «Abuna Messias» obdržel v roce 1938 první cenu na filmovém festivalu v Benátkách. V následujících letech zakladatel založil filmový ateliér Romana Editrice Film, a pak rozhlasové stanice v různých částech světa. Předstihl takto učení Druhého vatikánského koncilu, kterého se zúčastnil jako pozorovatel.

Alberione 04

Pro své zásluhy o evangelizační činnosti církve, byl 28. června 1969 papežem Pavlem VI vyznamenán Řádem «Pro Ecclesia et Pontifice». Papež Pavel VI. tehdy o něm řekl: "To je on: pokorný, tichý, neúnavný, stále bdělý, stále usebraný ve svých myšlenkách, které putují od modlitby k práci, pozorující „znamení naší doby“, geniální v nalézání způsobu, jak se přiblížit k duším. Náš don Alberione dal církvi nové nástroje k vyjádřování, nové prostředky, jak vrátit jejímu apoštolátu pravdivost a rozsah, nové schopnosti a nové vědomí hodnoty a uskutečnitelnosti jejího poslání v moderním světě, moderními prostředky. Dovol, drahý done Alberione, aby se papež těšil z této dlouhé, věrné a nepřemožitelné námahy a jejích plodů ke slávě Boží a k dobru církve."

On sám ještě během duchovních cvičení v dubnu roku 1960 – kdy cítil, že se jeho život chýlí ke konci – řekl: „Cítím před Bohem a lidmi závažnost mise svěřené mi Pánem, který, pokud by našel člověka ještě nehodnějšího a neschopnějšího, než jsem já, tak by si ho vybral. Nicméně, toto je pro mě a pro všechny ujištění, že Pán chtěl toto dílo a dělal všechno sám; stejně jako malíř, který bere do ruky jakýkoliv štětec za pár mincí, nevědoucí nic o práci, která jím má být provedena, tak to bylo s Božským Mistrem, Ježíšem Kristem... Boží ruka nade mnou, od roku 1900 do roku 1960. Vůle Pána se splnila i přes ubohost toho, kdo byl jejím nehodným a neschopným nástrojem...“. Kdo ho znal osobně, byl uchvácen jeho vírou ve chvílích zkoušek a důležitých rozhodnutí. Čím větší byly těžkosti, tím více věřil a doufal. Důvěra měla být konkrétním důkazem víry.

alberione i pawel VI

Život modlitby

Podivuhodná byla i hloubka jeho vnitřního života živeného 5–6 hodinami modliteb, které nikdy nechyběly v jeho denním programu. Začínal velmi brzy, v půl čtvrté ráno, a končil po večeři kolem deváté. Prosytit život modlitbou doporučoval i ostatním: «Modlitba především, modlitba nade vše, modlitba dává všemu život». Teprve po dlouhé době věnované modlitbě byl připraven na všechny denní úkoly, které ho zaměstnávaly, jako plánování nových iniciativ, formace členů jeho velké rodiny, kázání, cesty a korespondence. Z jeho intenzívního vnitřního života také vycházela láskyplná pozornost k hledání Boží vůle. Měl ve zvyku zavřit se v pokoji na celé dny a nedotknout se jídla, aby byl schopen správně se rozhodnout. Sdílel se svatým Pavlem jeho úzkost tváří v tvář zásadní otázce: „Kam kráčí, jak kráčí, k jakému cíli kráčí tato lidská rodina, která se jako velká řeka valí do věčnosti: Bude spasena? Bude ztracena na věky?“ Ze všech sil se snažil přinést tomuto lidstvu světlo Kristovo.

A navíc byl i prorokem. Rozpoznal rostoucí význam sdělovacích prostředků v době, kdy se na ně hledělo s nedůvěrou. O. Alberione pochopil, že média dala církvi nový hlas, a zapojil je do služeb evangelizace. Oficiálního potvrzení se jeho správné intuici dostalo, když byl pozván k účasti na Druhém vatikánském koncilu a když dekretem o sdělovacích prostředcích Inter mirifica Koncil prakticky oficiálně uznal specifický apoštolát, který Jakub Alberione uskutečňoval v církvi už více než půl století. O. Alberione to pocítil jako zvláštní událost. Dne 18. března 1964 napsal Dcerám svatého Pavla: „Co je tak velkého na našem apoštolátu: co se týká způsobu..., na prvním místě je hlásání Božího Slova... Obvykle přichazejí potvrzení od papeže jednoduše... skrze kompetentní orgán, který přezkoumá ducha a poštolát nové instituce. Ale že byl náš apoštolát stvrzen na ekumenickém koncilu, kde bylo křesťanstvo zastoupeno počtem více než 2300 koncilních otců a biskupů, to je úžasné! Proto, jakmile se přečetlo oficiální potvrzení, řekli mi: Společnost svatého Pavla je zázrak! Je to milost, kterou jsme už více méně pocíťovali, ale toto slavnostní stvrzení nám umožňuje važit si jí ještě více“.

O. Alberione žil na zemi 87 let. Po uskutečnění svého díla, kterým jej pověřil nebeský Otec, 26. listopadu 1971, potěšen a požehnán svatým otcem Pavlem VI., odešel, aby zaujal místo v Božím domě. Blahořečen Janem Pavlem II. 27. dubna 2003.

blessedalberione1