Kongregace Sester Učednic Božského Mistra

Z duchovního deníku blahoslaveného Jakuba Alberione

Zápisy, které vznikly během duchovních cvičení u příležitosti 40. výročí kněžského svěcení, Albano, 26. duben – 5. květen 1947

Adoruji mého Boha: Počátek, Cíl, Soudce.
Děkuji a slavím Jeho Dobrotu: v minulosti, dnes, v budoucnosti.
Lituji: jsem tady, abych složil účty ze svého kněžství.
Prosím o plné obrácení: rozumu, vůle a srdce.
Ať mě učiní takovým, jakým chce, abych byl: nenávidícím hřích, stejně jako ho nenávidí Bůh, konajícím to, co se Bohu líbí, jako to konal Ježíš Kristus.
V Kristu skrze sv. Pavla. (...)

J. Alberione

Rač přijmout tohoto marnotratného syna, tohoto nehodného kněze, tohoto nevěrného každému Tvému plánu a touze. „Když už všechno utratil...“ [Lk 15,14]: rozum, srdce, čas, síly, vztahy, pomoc, zdraví, materiální dobra. Všechno musíš obnovit, protože nemám ctnosti, nemám víru, kterou ode mne očekáváš, nemám dostatečnou zbožnost, nemám horlivost pro Boha a duše. Obnov ve mně sebe samého... Chci Ti dát svobodu, abys se mnou udělal všechno, co chceš... Pracuj za mně... «až se Kristus zformuje ve mně» [Ga 4,19], s těmito troskami a zřiceninami... (...)

Byl jsem vytažen z nicoty; vyvýšen z hnoje; umístěn mezi knížata křesťanského lidu; byl jsem učiněn pomocníkem Krista a hlasatelem, solí, světlem. Proč? Abych lépe poznal svého Boha... Abych lépe věřil... Abych lépe sloužil Pánu... Abych lépe miloval... Vidím sám sebe horšího než mnohé kněze, než mnohé řeholníky, než mnohé prosté křesťany, než mnohé lidi a možná také ty zlé... Obrať mě, jako jsi obrátil Šavla... Jsem víc zdrcený, protože jsem hřešil po tom, co jsem Tě poznal!... Smiluj se nade mnou. (...)

Kdybych měl větší horlivost pro Boží slávu a pro duše; Boží zákon, věčná spása mých bratrů jsou ta dobra nezměrná... a já? Při tom všem bylo ve mně tolik chladu! Kdybych byl víc pokorný a nikdy nehledal sebe samého... byl pilnější při přípravě kázání... měl víc horlivosti v modlitbě před hlásáním evangelia, byl víc dbalý v nakladatelství! (...)

Obrátit svět může pouze ten, kdo skutečně patří Bohu. (...)

Tvé milosrdenství je nekonečné: nikdy ho naplno nepochopím. Víc než je proniknout, je však chci adorovat. Jak se to stalo, že jsi vyvolil za kněze, za člověka Božího, stvoření tak ubohé, tak velkého hříšníka, o kterém jsi věděl, že zradí tvá očekávání? To bylo jenom a výlučně Tvé milosrdenství. Jsem Boží zázrak! Tvé nekonečné milosrdenství mě přivedlo ke kněžství: „Milostí Boží jsem to, co jsem“ [1Kor 15,10]. Kněžské svěcení proměnilo dvanáct apoštolů; kněžské svěcení mě utvořilo novou existencí, Bohem na zemi. Byl jsem identifikován s Kristem. Jeho věci jsou mé; Jeho úmysly jsou mé, říkám Jeho slova; mé učení je Jeho; můj život je životem Krista, plním díla Krista: nebo lépe, Kristus vše děla skrze mne: «Když křtí Petr, to On je Ten, které křtí... Když křtí Jidáš Iškariotský, to On je ten, který křtí». Mám závazky vůči Bohu: musím žít podle Ježíše Krista. Musím se věnovat pouze tomu, co se týká jeho cti: „Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ [Lk 2,49]. Odpusť mi tolik nehodností, promarněné milosti a promarnění času. (...)

Můj apoštolát byl příliš zaměřen na aktivitu a byl nedostatečný v modlitbě. Příliš jsem důvěřoval sobě, neměl jsem strach z nebezpečí. Často jsem to byl já, který potřeboval korekci víc než jiní. Často jsem byl slabý; také prudký. Více prostoty, méně lstivosti. Spíše duše než organizace. Ustanoven pro všechny lidi, ne vždy jsem zohlednil všechny prostředky, především pokoru. Jsem jsi jistý svým povoláním; ale neodpovídal jsem tak, jak bych měl: neměl jsem vždy Tvé Srdce, ó Ježíši.
Božský Mistře, měl bych být jako Ty.
Božský Mistře, jenom Ty bys měl být viděn.
Božský Mistře, celé dobro je Tvé.
Božský Mistře, jsem služebník neužitečný.
Božský Mistře, jsem služebník působící škody.
Božský Mistře, jenom Tobě patří sláva.
Božský Mistře, mně patří celé pohrdání.
Božský Mistře, dej mi prostor k pokání.
Božský Mistře, znásob pro mne opovržení.
Božský Mistře, připoj mě ke svému umučení.
Božský Mistře, ať trpím tolik, kolik je třeba za moje hříchy.
Božský Mistře, ať trpím tolik, kolik je třeba za hříchy spáchané kvůli mně.
Božský Mistře, ať trpím tolik, kolik bych měl trpět, aby vzrostla zasetá semena.
Božský Mistře, dej, abych skrze utrpení a modlitbu podporoval všechny duchovní dětí.
Božský Mistře, dej, abych jsa ničím, obdržel všechno skrze Mše Svaté. (...)

Plnil jsem dobře Tvé poslání? Mohu říci, že ano, podle vnejšího zdání. Uvnitř: nemodlil jsem se vždy dostatečně; nebyla v tom vždy dostatečná láska; možna, že mi někdy chyběla stálost?... Když poslouchači budou stát přede mnou v den posledního soudu, budou moci říct, že jsem vždy nepředcházel příkladem; že nebyla dostatečná pokora; že chyběla modlitba, aby zasetá semena mohla vzklíčit. (...)

Pane Ježíši, jestli jsem nemluvil vždy to, co se Ti líbí, znič to a naprav to. Nejsem si vědom, že jsem zbloudil; ale Ty vidíš všechno a jsi Ten, který napravuje. Rmoutím se spíše tím, že jsem nevysvětloval jasněji, s přívětivou rozhodností a nepředcházel příkladem. Ty jsi Cesta, Pravda, Život: ať to více sám pocítím, abych mohl učinit, že to bude lépe pociťováno. Ne mnoho spiritualit, ale ta, kterou Ty jsi odhalil.

Kéž bychom Tě všichni následovali, ó Ježíši-Pravdo, uctívajíc a zkoumajíc dogmata!

Kéž bychom Tě všichni následovali, ó Ježíši-Cesto, uctívajíc a praktikujíc Tvá pravidla, příklady, poučení!

Kéž bychom Tě všichni následovali a žili v Tobě, o Ježíši-Životě, praktikujíce spojení s Tebou! Abychom byli ratolesti žijící díky Tobě – Vinný Kmeni: naroubováni v Tebe skrze svátosti, sakramentálie a modlitbu.

Tímto způsobem budu budovatelem mně samého a stavitelem duší, ve kterých chceš žít: „Já ve Vás, vy ve Mně“. (...)

Transformovat přirozenost. Vložime tam nadpřirozenost, nového člověka.

Ptejme se na úmysly: Proč se starat o tuto věc? Proč vyjít na ulici? Proč tento rozhovor? Proč máš raději tuto osobu? Abys ses víc líbil Bohu? Nebo proto, že se to tak líbí tobě?

Ptejme se na naše rozhovory a soudy. Proč právě takto soudíš svého kamaráda, bratra, iniciativu, kázání? Proč něco podporuješ nebo kladeš překážky? Protože zde jde o Boží slávu? Nebo o tvůj prospěch, slávu, nápaditost?

Ptejme se na stav duše: Proč jsem smutný? Kvůli kritice, porážce? Tvé obtíže umenší Boží slávu? Nebo jsi smutný, protože tvoje sebeláska byla uražena? Proč jsi dnes veselý? Jsi spokojen z lidského pohledu? Nebo proto, že získala Boží sláva?

Jsem mrtvý v svém «já»?... Měl bych narovnat úmysly, dispozice, soudy. (...)

Moje služba bude úměrná mému duchovnímu životu. Všichni to cítí, že od člověka zcela odevzdáného Bohu by se měli učit. Je něco nezachytitelného, něco Božího, co vyzařuje z jeho osoby; uvažování, prostý, zbožný, usebraný život je impozantní: lidé si všimnou toho «Božího»; cítí, že se nalézají v blizkostí něčého, co je přesahuje.

Dej mi, ó Božský Mistře, Tvé světlo:
Abych poznal Tebe a poznal sebe.
Tvoje moudrost je nekonečná.
Ty jsi mi dal světlo očí.
Ty jsi mi dal světlo rozumu.
Ty jsi mi dal světlo víry.
Ty jsi mi dal světlo slávy:
abych Tě mohl kontemplovat navěky v nebi.

Proto Tě také prosím, abys mi dal lásku k dobrému použití mých očí, rozumu a daru víry.

Pouč mně zejména v těchto věcech:
1. „Střež sebe samého“: potřeba postarat se o sebe samého;
2. Umrtvování mých všech smyslů; vnitřních i vnějších;
3. Zlepšování modlitby v její kvalitě a množství;
4. Boj o zničení pýchy, kterou nenávidím všemi svými sílami; chci jenom, a to vždy a ve všem Tvou slávu.“

PDDM logo2

Liturgicky apostolat logo2

Alberione logo3